S hlavou v oblacích, part 1

18. ledna 2013 v 18:55 | Snow Fairy |  S hlavou v oblacích
Všechny Vás moc zdravím,

nedivte se, prosím, co to zase vyvádím, já jenom, že poslední dva dny jsem měla nevšední možnost o všem možném přemýšlet, což bych neměla dělat moc často a moc dlouho, protože to nakonec dopadne přesně takhle. Nebudu schopná všechny pocity dusit v sobě, tak se rozhodnu je někomu sdělit. Jestli vás mé pocity z celého života moc nezajímají, dál ani číst nemusíte. :) Pochopte, nechci, aby jste si mysleli, že mám nějakou zvrácenou potřebu někomu nekonkrétnímu sdělit, o čem občas má popletená hlava přemýšlí, nebo že jsem notoricky neschopná navázat skutečnou konverzaci. Já jenom, že se mi o všem mnohem lépe píše, než se mi o tom mluví. Je toho někdy tolik, že ani já sama se už ve vlastní hlavě nevyznám, takže bych tuto sérii článku chtěla pojmout jako články na zamyšlení a takové menší vyventilování se. A samozřejmě to nebude skrz naskrz jenom o mě (možná :)), ale také o knihách a takových těch knižních, hudebních věcech. :)))
Je to tak. Ne že bych nerada mluvila s lidmi, ale stalo se vám někdy, že jste byli z něčeho tak rozčarovaní a na pokraji propasti, do které když spadnete, nebudete moci přestat přemýšlet? Mě to stává často, a poslední dva dny jsem neděla prakticky nic jiného, než přemýšlela. Ono neuškodí občas se sebrat, sednout si sám se sebou a ovšem možném přemýšlet, o úšpěších, které jsme zažili nebo toužíme zažít, o všech našich činech nejen toho dne, o našich snech. I když to bude možná znít divně, mám ráda samotu a jsem ráda sama. Jestli máte pocit, že jsem citově labilní a melancholik, jste na nejlepší cestě za pravdou. Ale dokážu se chovat i optimisticky a tak trochu střeštěně, takže jsem taková směska všeho možného, jenom si své city a pocity ráda schovávám pod pokličkou. To samé je s pocity z knih. Nikoho v mém okolí moc nezajímá, jak se mi jaká kniha líbila, co jsem si na ní zamilovala a co jsem začala nenávidět. Jelikož v naší třídě ve škole není moc lidí, kteří by se se mnou pobavili, až tedy na vyjímky :), o knihách které nejen vychází a které jsem četla a oni také nebo které už byly publikovány, sděluji vám své pocity tady na blogu, který mi celé ty příliš dlouhé školní dny, naprosto a stoprocentně vynahrazuje.
Zastavím se u knih. Když mám rozečtenou jakoukoli knihu, ať už je o čemkoli a mě nějakým způsobem zaujme a zalíbí se mi a když to není doopravdy nějaká triviallita, představuju si sebe v tom příběhu. Opět se ve mě probouzí snílek, který vlastně nechodí ani spát, a dělá mi v hlavě pořádnou paseku. Úplně si sama sebe představuju, jak chodím po stejné zemi a držím stejné věci jako knižní hrdinové a zažívám ty stejné emoce přímo z první ruky. Tady ale pozor, hrozí nebezpečí, že se ve vlastních představách ztratíte. Neříkám, že se mi to nikdy nestalo, kdyby tomu tak nebylo, nemluvila bych o tom. Je totiž zatraceně těžké se vrátit zpět, ale jsem si jistá, že to každý z vás alespoň jednou zažil. Když se to stane mě, tak pár dní bloudím s hlavou plnou krásného světa, ve kterém jsem někdo lepší než v normálním světě. Myslím, že takové pocity z knih jsou jenom dobré, rozvíjíme tím svou fantazii a postupně stavíme svá rozhodnutí a vymýšlíme plány, jak uskutečnit své sny. A jsem opět u těch snů. Nezdá se vám, že od knihy samotných odskakukuju nějak často? Nicmémě, o snech, které toužíme zažít, by se dalo polemizovat celý den. Poetismus a fantazie, které nám pomáhají držet se našich snů, nám někdy pomohou oné sny i uskutečnit. Tak třeba já. Po střední škole mám sen, že pojedu do Ameriky, do města, které mě na celém širém světě láká nejvíce a které chci navštívit nejen já, ale i mé srdce a duše. Tíhnu k tomuto snu už několik let a ještě mě nepustil. Když si tak čtu knihy, které se většinou odehrávají právě v Americe, tak vím, že pokud pro to něco udělám, sen mi splní. Věřím v něj, i když je možná maličko utopický, stejně jako věřím knihám, které mi pomáhají dotvářet můj svět. A nedávno jsem k samotné vytoužené cestě do Ameriky přidala i to, ským tam chci jet. Je to ten nejlepší člověk na světě, jakého jsem kdy jenom mohla potakat, tahle holčina mi pomohla se všemi mými těžkostmi a já jsem jí za to všechno vděčná. Ta dotyčná ví, že myslím ji a už se strašně těším na to, co spolu v Americe zažijeme. :))) A my to doopravdy ZAŽIJEME. Takže teď už jenom malý vzkazík.... Ameriko, za pár let nás tam máš a máš se vážně na co těšit. :)))

Teď se od svého amerického snu a způsobu života přesenu zpátky ke knihám, kde jsem měla být vlastně celou dobu. Stále ještě čtu na Finále. Ne že by knížka byla tak špatná, že se nedá ani přečíst, ale čas mi ubíhá hlavně kvůli škole a na čtení mi potom zbývá strašně málo času. Mezi všemi těmi rezistory, organologií, konzervatismem, základními životními funkcemi, poruchami vyprazdňování a goniometrickými funkcemi, se začím ztrácet. :)))) Jsem vážně strašně ráda, že je víkend. A díky víkendu také Finále hodlám dočíst. :))))) Jsem víc jak za půlkou a moc se těším, jak to nakonec s Patchem a Norou dopadne. Věřtě mi, že třeba konkrétně s Patchem se mi moc loučit nechce, ale když už nic, tak se mohu vrátit k celé sérii znovu - kvůli Patchovi. :)))) Ale ještě než jsem začala opravdu naplno číst Finále, tak jsem přečetla první díl Percyho Jacksona a věřte mi, že jsem si ho užívala opravdu neskutečně. Navíc fakt, že jsem měla možnost si představovat i při čtení knihy filmového Percyho, Logana Lermana, jenom umocnil můj čtenářský zážitek z Riordanovy první knihy o Percym. A... Logan je tak zatraceně krásný, že jednouše nemám slov, snad jen, že z toho pohledu mám kolena jako z želé.....

A abych tak ještě řekla něco k té hudbě. Tento týden pracovala i moje super sentimentální část mého mozku. :)))) Jak už super sentimentalita napovídá, rozpláče mě kde co, ale když poslouchám písničku, která má opravdu příběh a které je o něčem neumělém a o něčem nádherném, ztrácím veškerou soudnout a spouštím pláč, většinou si ho ale nechávám na doma, protože během dvaačtyřiceti minutové jízdy autobusem nechci svým spolupasažérům vysvětlovat, proč vlastně brečím. :)))) Tentokrát je to píšeň Little Things. :)))) Vy, kdož moc nemusíte One Direction, můžete na chvíli zavřít oči a jenom poslouchat text, protože když budete vědět, o čem je, budete zároveň vědět, co jsem cítila já. :))) Tedy alespoň doufám. :))))

A když už jsem konečně u konci první části S hlavou v oblacích, doufám, že jsem vás moc nezdržela. Ale jak jsem psala, když si tento článek nepřečtete, nic se nestane, ale pokud se vám aspoň trochu líbil a nepřipadal vám úplně na hlavu, budu moc ráda, že jste si ho přečetli. :))))))
Děkuji vám moc. :))))

Snow Fairy
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Get your own free Blogoversary button!