Červen 2013

Inspiration (40)

30. června 2013 v 18:00 | Snow Fairy |  Inspiration

Inspiration

-Meme od Nikki Finn.


Každý je čtenář je čaroděj. Nikdo jiný totiž neumí probudit to pravé kouzlo.


Stejně jako každá věc má svůj hlas i knihy na nás volají z dálky než se k nim dostaneme.


S knihami můžeme vyletět až ke hvězdám stejně jako si s nimi můžeme sáhnout úplně na dno.

The Londons Diaries - London - Part 1

29. června 2013 v 17:18 | Snow Fairy |  The Londons Diaries

London

Ahojte lidi,

konečně tu pro vás mám prohlídku prvního dne v Londýně vlastníma očima. Už jsem vám psala myslím milionkrát, že Anglie, Londýn, je město mého srdce. Kolikrát jsem si představovala, jak chodím ulicemi Londýna v krásném oblečení, hezky učesaná s cool slunečními brýlemi a po boku s nějakých nádherným Angličanem. No, víceméně se mi to všechno splnilo, tedy až na to krásné oblečení, hezký účel a cool sluneční brýle a dokonce i toho Angličana. Ale ani tak si nemám na co stěžovat.
Měla jsem na sobě sice docela šílenou budnu, na zádech odraný batoh a na nohách, k mé vlastní velké spokojenosti, ty nejpohodlnější boty na světě a v ruce stále foťák. Aneb jak se pozná turista...

Před tím než vyrazím

Ještě než jsme vyjeli autobusem, rodiče doma mě rádoby rodičovskými slovy naváděli k dobrému chování a hlavně nedělání ostudy. No copak nejsem vzorná holka, že dostáhám kázání? Ne, náhodou to bylo docela vtipné. Nejlepší byla taťkova hláška: "Nezapomeň, že jsi v cizině, ve velkém městě, nebo ti mám rovnou na čelo napsat sedlák ve městě?" Myslím, že nějaká taková cedulka by nebyla nutná, protože toho, že jsem turista si musel všimnout každý. Ale tady se právě ukazuje ta stránka Angličanů, která Čechům chybí. Angličani nesoudí podle prvotního vzhledu. Tam si můžete po ulici chodit v roztrhaných teplákách a nikdo vám nic neřekne ani se na vás nikdo pořádně nepodívá. To třeba tady u mě na malém městě už staré babičky vyhlížejí z oken a sondují po nových drbech, které by mohly roznést.
Není to sice jenom tohle, co na Anglii opravdu zbožňuju, je toho ještě mnohem víc, ale tahle kapitola sama o sobě dělá hodně.

Autobus, cesta autobusem, spaní v autobuse

Ale jdeme dál. Autobus byl pohodlný, to ano, ale jenom na sezení. Na spaní... to už bylo sakra o něčem jiném. Zaplať pánu bohu, že autobusy mají okna - Divná představa autobusu bez oken.
I když ani to není nějak dvakrát příjemné, pořád se můžete nalepit aspoň na to okno, teda, jestli máte to štěstí a sedíte u okna a na místě do uličky. Místa by se dalo říct, že tam také bylo dost, jenom když jsme tam napěchovali všechny své věci, pro nohy už tak potom moc místa nezbylo...












A jak jsem si na začátku říkala, že vzhledem k tomu, že nám cesta trvá víc jak dvacet hodin, konkrétně trvala dvacet dva hodin, tak bych mohla aspoň tu jednu knížku přečíst. OMYL! Ani tu jednu jsem nepřečetla. Bohužel, ale jak to na začátku vypadalo slibně, tak potom vůbec. Asi po hodině čtení jsem začala skoro usínat. Ne že by byla knížka tak nudná, to vůbec, ale protože to houpání a hučení pneumatik po silnici bylo tak strašně uspávající, až jsem za chvilku byla skoro tuhá. Podotýkám, skoro. :D


Trajekt - Pride of Kent

Cesta trajektem z francouzského přístavu Calais do anglického Doveru, trvající přibližně hodinku, hodinku a půl, byla opět docela zážitek. Takové zmatky a takové tuny lidí, různých ras a národností na jednom místě, jsem snad ještě neviděla. Ale bylo to opravdu super.
Ale nejvíc super na tom byl ten obchod, ve kterém se dalo platit i eurama i librama. Já jsem měla obojí, ale na cestě do Anglie jsem ještě moc neutrácela, za to jsem ale všechny dobroty a tak fotila..... řeknu vím, že ten obchod byl opravdu luxusní smíšené zboží + samozřejmě předražená restaurace. :D











Suvenýry musí být.












Něco pro nás Skittlomaniaky a Oreomaniaky :D













I když měli na trajektu vyhrazeno místo i pro knihy, tak jich nebylo až tolik, které by stály za to okamžitě koupit. Byly to spíše starší romány, válečné, něco z Nationall Geographic, ale našla jsem tam i skvostík od Deborah Harkness.
A dokonce nás pustili i na horní palubu, která byla v záři východu slunce naprosto nádherná. Byla tam jenom ale dost velká zima, což je pochopitelné vzhledem tomu, že bylo nějak půl šesté ráno a jeli jsme na moři.

Po těch dvaceti hodinách v buse, odkázaná na celozrnné tyčinky, energetické bonbony a croisanty 7 days, jsem si prostě musela dát na jídlo něco lepšího, chutnějšího, na jídlo :D

Welcome in London

Po únavných dvaadvaceti hodinách jsme dorazili do vytouženého, nádherného a neuvěřitelného města Londýna. Jsem si jistá, že jsme ho všichni do jednoho očekávali celou cestu a všichni jsme potom byli unešeni, když jsme ho opravdu viděli na vlastní oči.
Tohle město je prostě neuvěřitélné. Je obrovské a nabízí vám úplně všechno, po čem vaše oči, i vaše mysl touží. Dalo by se říct, i po čem touží vaše peněženky, i když vzhledem k dalším dnům byly londýndké ceny ještě mírně vysoko.














Něco jsem fotila i při okružní jízdě na London yey, na který jsme nakonec šli. Na začátku jsem si opravdu nemyslela, že tam půjdeme, protože i učitelka ve škole říkala, že je to moc drahé. Nakonec jsme měli ale štěstí a i docela dobrý finanční obnos, a tak jsme si cestu náramně užili. Bylo to opravdu strašně vzrušující. Strach z výšek nemám, ale pokaždé, když jsem si vzpomněla na film Fantastická čtyřka a na ten záběr, jak se celé London eye sesouvá do Temže, tak se mi trochu ježily chloupky za krkem.













Forever Westminster Parlament! Tahle stavba je snad tou nejtypičtější celé Anglie. Je prostě nádherná, honosná a její součástí je i poznávací znak VB - Big Ben.
Na druhé fotce můžete vidět v pozadí takovou "novinku" Anglie. Jmenuje se Shard, a je to v překlade Střep Anglie, k této stavbě vám toho řeknu víc později, pravděpodobně druhé části tohoto článku.



















Když se řekne Big Ben, každému se vybaví Anglie. Ale s Big Benem to není nic tak jednoduchého. Big Ben, jež je součástí Westminsterského opatství, je pouze hovorový název této honosné anglické hodinové věže. Jeho pravý název je Věž Svatého Štěpána a jeho stavitelem byl Augustus Welby Northmore Pugin a byla poprvé otevřena v roce 1859, má 96 metrů a je, už zmiňovanou, vzácnou dominantou Velké Británie.

Abych uvedla na pravou míru, proč musím tento článek rozdělit. První den v Londýně byl opravdu dlouhý a plný objevů a památek, které by se bohužel do jednoho článku, kvůli kapcitě, nevešly, takže jsem vám ho rozdělila na několik částí, ještě přesně nevím, na kolik částí to nakonec vyjde, ale se dvěma počítejte určitě.
Tak, doufám, že se vám první taková malá ukázka Anglie líbila a že vydržíte i u těch dalších. :)

Snow Fairy

Reviews - Cesta věčnou nocí

28. června 2013 v 21:20 | Snow Fairy |  Reviews

Cesta večnou nocí

Autor: Veronica Rossi
Žánr: Fantasy, Dystopie
Díl: 2.
Originální název: Trought the Ever Night
Počet stran: 224
Rok výdání: 2013
Nakladatelství: Knižní klub
Anotace:
Od chvíle, kdy se Árie dozvěděla o smrti své matky, uplynulo už několik měsíců. I Perry už je nějakou dobu Krvepánem a dívka o něm nemá žádné zprávy. Nyní se však mají znovu setkat. Po tomto okamžiku oba nesmírně touží, a skutečně jsou naplněna všechna jejich očekávání. Tedy aspoň zpočátku. Bývalá Osadnice však není Perryho druhy přijata nijak laskavě a kmen se začíná bouřit. Éter bouří každým dnem víc a víc a jediným příslibem bezpečí je Poklidná modř. Je však tento bezpečný přístav skutečný?


Mnohokrát děkuji nakladatelství Knižní klub za poskytnutí knihy k recenzi!

Po tom, co se Peregrin stal Krvepánem kmene Tideů, jež patřil jeho bratrovi Valeovi, ale krvavým bojem ho získal pro sebe, se musel Perry vzdát ctností, kterých se mu do té doby, jakožto "obyčejnému" lovci ze svého kneme dostávalo a svou veškerou pozornost musel zaměřit na řád a vedení kmene. Na několik měsíců navíc ztratil i Árii, Osadnici, která Divochy nebyla nikdy úplně přijata jako pěšák, natož aby ji přijímali po boku Perryho, ale kterou Perry velice mileju.
Avšak přetrvávající Éterové bouře a návaly nepřátelských skupin a společných kmenových konfliktů nic Perrymu neusnadňují.
Je tu ale jedno řešení, které by je všechny mohlo ještě zachránit. Mýtické místo, zvané Poklidná modř, o kterém nikdo pořádně něvěří, že doopravdy existuje...

Cesta věčnou nocí. Mluvit o této knize, popřípadě o první knize z repertoáru Veronicy Rossi, je tak strašně šložité. Říct, co si o ní doopravdy myslíte, i když se vám nade všechno líbila.To bude i můj případ, protože tento typ příběhu i styl psaní mám opravdu strašně moc ráda. A Rossi to všechno navíc podává takovým způsobem, že si skoro ani neuvědomuju, že u knihy sedím už nějakou tu hodinu a že jsem skoro na konci. Prostě a jednoduše, právě u Cesty věčnou nocí mi ten čas tak rychle utíkal, že jsem se nakonec až divila, proč tak rychle a, upřímně, strašně divně skončila. A teprve potom jsem zjistila, že to, co mám v rukou vlastně není konec. Že ten konec se ke mě, ostatně jako ke všem čtenářům českého překladu, vůbec nedostal. Že se ocitnu na konci knihy, který ani není koncem. Tohle jsem teda čekala ze všeho nejméně a opravdu jsem z toho byla zklamaná, možná i maličko namíchnutá, protože zrovna v té části, kdy se začal děj nejvíce rozjíždět to bylo useknuté. Samozřejmě, že důvody se dají pochopit, i když vysvětlení mohou znít všelijak, ale je to tak jak to je, s tím nic neuděláme.

Co je nejvíce podstatné, je děj, postavy a mé celkové pocity z knihy neknihy. Už v recenzi na první díl jsem se zmiňovala, že jsem si Perryho i Árii opravdu oblíbila. Tyto dvě postavičky v tomto druhém díle můj pocit z první knihy jenom prohloubili. Oba svým způsobem dospěli a Perry, zocelený, ne příliš hlubokými a přesto přesvědčivými, zkušenosti s velením velkému kmeni získal sebevědomí a i určitou brzdu životu, který by se mu mohl vymknout z rukou. Z Árie se zase, z jako Divochy nepřijaté Osadnice, nenáviděné lidmi, kteří byly Osadníky krutě napadáni, se stala dospělá, rozumná žena. Myslím, že ten psychický, ale i fyzický, pokrok obou hrdinů na pozadí všech událostí krásně vyniká.
Děj byl ze začátku možná maličko pozvolný, ale jak se říká, nic se nemá přehánět. A v tomto případě se počkat opravdu vyplatilo, postupně děj začal směřovat přesně tím směrem, který je pro dystopie tím nejefektivnějším. Ale jak bylo řečeno, v momentě byl děj useknutý, což mě opravdu mrzí, ale doufám, že se nakladatelství ještě rozhodne knihu dovydat, abychom se všichni mohli dostat k tomu vytouženému finále.

Bylo nebylo (46)

27. června 2013 v 19:55 | Snow Fairy |  Bylo nebylo...
-Meme z dílny Kath.
-Čtvrteční meme, jehož cílem je zveřejnit první větu z knihy, kterou čtete.

Název: Oheň
Autor: Sara B. Elfgren, Mats Strandberg






První Věta:
- "Sluneční světlo stéká dovnitř vysokými okny místnosti a odhaluje každičkou starou skvrnku špíny na bílých tkaných tapetách."

Reviews - Monument 14

26. června 2013 v 19:50 | Snow Fairy |  Reviews

Monument 14

Autor: Emmy Laybourne
Žánr: Dystopie, Thriller, YA
Díl: 1.
Originální název: Monument 14
Počet stran: 296
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Baronet
Anotace:
Tvá matka na tebe křičí, že nestihneš autobus. Vidí, jak se blíží ulicí. Nezastavíš se a neobejmeš ji, neřekneš jí, že ji máš rád. Nepoděkuješ jí, že je hodná, laskavá a trpělivá máma. Jistě že ne - jen seběhneš schody a utíkáš na roh ulice.
Kdybys ale věděl, že je to naposled, co mámu vidíš, nejspíš by sis přál, aby ses zastavil a všechny ty věci udělal. Možná i za cenu, že by ti autobus ujel.
Ale autobus se už blížil, tak jsem se rozběhl.
Čtrnáct dětí. Jeden supermarket. A milion věcí, které nabraly špatný směr.
V akcí nabitém debutovém románu Emmy Laybourneové se stal supermarket útočištěm pro čtrnáct dětí - šest středoškoláků (oblíbených i neoblíbených), dva osmáky (z nichž jeden je technický génius) a šest malých dětí. Venku zuří jedna katastrofa za druhou, počínaje monstrózním krupobitím a konče použitím chemických zbraní, které svět - jak ho znají - vedou do záhuby.

Mnohokrát děkuju nakladatelství Baronet za poskytnutí knihy k recenzi!

Co to vlastně znamená ocitnout se na pokraji apokalypsy a nemít téměř žádnou možnost ochránit všechny ty, na kterých nám v životě záleží nejvíce? Být uvězněný s třinácti dalšími dětmi a vrstevníky v obřím supermarketu a být odkázán jen na vzájemnou pomoc? Být uvězněný před světem, který vás může okamžitě ovlivnit tak, že jste zničeho nic schopný zabít i ty, které milujete? Dean to ví. Žije v americkém dystopickém městě Monument, které jednou postihly ničivé srážky, právě když se Dean ráno chystal se svým bratrem a kamarády do školy školním autobusem. Spustil se déšť a potom se přidaly kroupy tak velké, že stačilo stát na špatném místě a byli jste na místě mrtví.
Po takové katastrofě, ničivé a smrtící, mají Dean a všichni ostatní přeživší jedinou možnost; zůstat v supermarketu, který se od teď stává jejich domovem a snažit se přežít.

Myslím, že u každé recenze na nějakou novou/starou dystopii opakovat, že je tento žánr jako velká voda zaplavující celý svět, je vlastně úplně zbytečné. Každému jasné, že je o ně opravdu velký zájem už jenom podle toho, kolik jich celkově vychází.
A jako každá jiná dystopie, hraje Monument 14 svou vlastní, úplně specifickou hru, které je třeba přijít na chuť a vžít se do ní, což myslím není moc velký problém vzhledem k tomu, že styl Emmy Laybourne je tak nenáročný a nevtíravý, že čtení jde v podstatě samo.
Emmy se pustila do psaní s opravdu úžasným nápadem, i přesto, že téma apokalypsy se v dnešní době poměrně opakuje, tak tohle je neokoukané, originální a strhující.

Rozhodně nemám v úmyslu nějak vyzradit děj, protože tím bych vás připravila o spoustu neuvěřitelných, šokujících překvapení. Emmy se totiž povedlo skloubit všechno dohromady tak, že i ta nejprimitivnější maličkost, i ten úplně přehlédnutelný detail, nabírá zcela jiný rozměr.
K tomu i celý příběh z pohledu Deana je takovým zvláštním způsobem osvěžující, čtivý a oproti většině knih z pohledu dívek je i takový, prostý o tu složku, která u dívčích pohledů dokáže občas trochu odrazovat.
Já si Monument 14 nemůžu vynachválit, doporučovala bych si ho přečíst každému, kdo má o tento knižní žánr zájem, opravdu to stojí za to, v určitých chvílích je to snad ta nejpřekvapivější kniha, jakou jsem četla. Opravdu vřele doporučuji.

Knižní chvilky (21)

25. června 2013 v 19:24 | Snow Fairy |  Knižní Chvilky

Knižní chvilky

- meme, které pro nás vymyslela TerezZ.


Ahojte lidičky,

jak se všichni máte? Já mám teď trochu volnější týden a chci to s knížkama i blogem trochu odhnat, takže můžete očekávat určitě ještě jednu recenzi a na 100% procent doplním všechny články, které jsem slíbila do The Londons Diaries.
Není nic lepšího, než když máte spoustu času na čtení a jednoduše na věci, které máte rádi, které vás baví, které vás těší a neotravuje vás neustálá povinnost učení, na to bude potom času dost od září.
Navíc teď tak nějak všelijak i sjíždím seriály, mezi kterými jsem teď zavislá na nové řadě Teen Wolf a po doporučení Spirita i na American Horror Story, z čehož jsem viděla sice jenom pár dílů, ale mohu říci, že vykulenější jsem snad z ničeho tak nebyla. :D

PS: Tome, já fakt zírám, AHS je jako droga, droga, ze které mám občas docela nahnáno. :D











Ale teď vám hlavně ukážu, co čtu, jsem na celý příběh strašně natěšená a nemůžu se dočkat, jak to dopadne.



Po prvním díle, Kruhu, od Sary Elfgrenové a Matse Strandberga jsem na Oheň opravdu "nažhavená". A po tom, co jsem teď neměla moc času a vlastě ani nálady na čtení nebo cokoli jiného se chci konečně vrátit na tu pomyslnou blogerskou kolej a dohnat všechno, co mám přečíst a zrecenzovat, dopast a já nevím co ještě.
Zatím mám z Ohně přečteno jenom opravdu málo stran, ale už teď opravdu upřímně těším, co všechna na mě dál čeká.
Tyto knihy jsou tak celkově úplně jiné, než jaké obvykle čtu, možná je to i tím severským původem, ale štěžovat si na ně fakt nemůžu.










A když si nebudu právě číst, asi budu okukovat mamčiny krásné orchideje. Moje mamča je taková orchideomanka a do orchidejí se už docela dávno zamilovala, teď je pěstuje skoro všude, ale ty největší skvosty ze své sbírky má na okně do ulice.
Podle mě jsou moc krásné a chtěla jsem se s vámi o ně jenom podělit.
Dnešek je všeobecně nějak strašně divný, takový šílený a já pro něj vlastně ani nemám slovo, zároveň je ale i naprosto perfektní. No chápete to? Někdy je ten svět vážně na facku. Aspoň pohled na ty kytičky mě dokáže trochu potěšit.



Doufám, že se vám další knižní chvilky aspoň trochu líbily a přeji vám, abyste se měli krásně a hlavně, abyste byly šťastní.
PPS: Hodně čtěte! :)

Snow Fairy

Reviews - Prokleté město

24. června 2013 v 19:32 | Snow Fairy |  Reviews

Prokleté město

Autor: Lisa McMann
Žánr: YA, Fantasy, Mystery
Díl: -
Originální název: Cryer's Cross
Počet stran: 216
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Fragment
Anotace:
Městečko Cryer's Cross je nenápadné místo, kde se nic zvláštního neděje... Až do chvíle, kdy beze stopy zmizí jedna ze studentek místní školy. Kendall Fletcherová ji ani moc neznala. Po dalším zmizení ale začne slyšet hlasy zmizelých studentů. Jde z toho strach. V Cryer's Cross je ukryto dávné tajemství a nad všemi obyvateli se vznáší děsivé prokletí. Podaří se Kendall odhalit pravdu a nezešílet při tom?



Mnohokrát děkuju nakladatelství Fragment za poskytnutí knihy k recenzi!

Po zmizení Kendalliny velmi dobré kamarádky Tiffany Quinnové se zdá, že se nic nemůže vrátit k lepšímu. Kendallina psychická porucha tomu všemu taky nijak zvlášť nepomáhá a občas má pocit, že ze všeho zešílí. Z Tiffanina zmizení, ze školy, z lidí kolem, ze sebe. Ale Niko, její nejlepší přítel, je její záchanou, on jediný jí dokáže ještě nenásilně přesvědčit, že když bude jenom maličko věřit, všechno se nakonec opravdu zlepší. Ale to by se nesmělo stát, že stejně záhadným a nevyřešitelným způspobem zmizí i to jediné, nebo spíše ten jediný, který pro Kendall tolik, tolik znamenal.
Bude Kendall schopná vydržet ten psychický nával děsu a hrůz, aniž by se jí něco stalo, nebo podlehne stejně jako předchozí oběti a nechá se zničit silou, kterou nevidí ani neslyší nikdo kromě jí samotné?


Lisa McMann, známá převážně svou fantasy, YA, sérií Lovkyně snů, opět bere pero do ruky a pouští se do dalšího díla. Ale tak jak jí to vycházelo u Lovkyně snů už neplatí pro Prokleté město. Ještě předtím, než se vůbec pustila McMann do práce na této knize, ten nápad možná nezněl až tak špatně. Záhadné, zapadlé městečko, plné tajemství, která se dostanou k uších absolutně každého obyvatele Cryer's Cross, je sice takový ten starý známý fantasy stereotyp, který neurazí a námět s lavicí, hlasy jakoby ze záhrobí a dívkou postiženou psychickou poruchou přílišné kontroly, taky není nijak špatný nápad, ale kdyby bylo konečné spojení maličko jiné, možná i trochu hororovější, taky by to bylo lepší.
Po Lovkyni jsem měla docela velkou radost, že se další kniha od této autorky plánuje vydat v češtině, ale to jsem nemohla vědět, že to nakonec dopadne tak, jak to dopadlo.
Abych pravdu řekla, hodně mě Prokleté město zklamalo. Tuhle knihu bych, i když mě to mrzí, zařadila mezi knihy, u kterých je pravděpodobnost, že si z její "dokonalosti" sednete na zadek, poněkud mizivá.
Kendall je už na první setkání taková nemastná neslaná, svou osobnostní poruchou je skoro posedlá, stále jí v něčem něco překáží, až na nějaké ty světlé chvilky. Dle mého názoru mohla Lisa trochu toho odhodlání Kendall přidat, protože když něco chcete, tak za tím jdete, Kendall ale nemůže. Silné sebezapření a osamělost je pro čtenáře, který se setká s takovou knižní hrdinkou, jako je Kendall, jako studená sprcha na pekeleně rozáplenou pokožku. Asi nic moc, co?
Prostě mé vlastní pocity z Kendall moc příznivé nejsou, pravděpodobně jsem něco takového od Lisy nečekala, vzhledem k tomu, že po Janie, lovnkyni snů, jsem čekala hrdinku maličko jí podobnou.

Co se děje týká, tak se Lisa překonává vzhledem k Lovkyni snů. Lovkyně snů měla děj, o tom beze sporu, ale spíše takový jednodušší, kdy jednotlivé části odělují časové úseky, trochu mi to připomínalo deníkové zápisy, o Prokletém městě by se dalo mluvit jako o knize, avšak tak zmatené, že než si konečně po konci jedné kapitoly uvědomíte, co se vlastně stalo, už jste zamotaní v další, která vám v objasnění té předchozí přiliš nepomáhá.
Lisa se v průběhu knihy snažila být velice záhadná a tajmená, nakonec to však vyšlo spíš divně, ale naštěstí, jestli to tak mohu říci, na konci všechna nejistota svým způsobem vymizela.
Jsem si jistá, že to McMann mohla zvládnout a skloubit jinak, lépe, trochu méně prapodivně, ale jako pomyslné a trochu hyperbolicky řečené světlo na konci tunelo je opravdu celkový závěr, ten knize opravdu pomohl.

Inspiration (39)

23. června 2013 v 19:50 | Snow Fairy |  Inspiration

Inspiration

-Meme od Nikki Finn.






On My Wishlist (47)

22. června 2013 v 19:26 | Snow Fairy |  On My Wishlist
-Meme z dílny Book Chick City.
-Cílem je každou SOBOTU zveřejnit knihy,které bychom si chtěli pořídit.Mohou to být novější,starší i knihy,které ještě nevyšly.

Jealousy, Defiance, Reckoning - (Strange Angels #3 #4 #5) - Lili St Crow

The Londons Diaries - Snowin Comeback

21. června 2013 v 21:20 | Snow Fairy |  The Londons Diaries
The Londons Diaries - Snowin Comebak

Hello guys,

I'm officially back! A jsem také totálně unavená, utahaná a doopravdy, neskutečně rozlámaná.
Autobus sice byl moderní a hezky vybavený, navíc byl dvoupatrový, protože nás jelo opravdu hodně a do normálního bychom se všichni nevešli, také tam bylo hodně místa, ale jak si jistě dokážete představit, nic moc extra pohodlného ke spánku. Nicméně jsme to všichni všechno vydrželi a po nádherném, necelém, týdnu v Anglii jsme dneska maličko po čtvrté hodině odpoledne přijeli domů.
Je toho hodně, co vám musím ukázat a říct, a od toho tady také tuhle rubriku mám, dnes už vám ale nic moc neřeknu, protože si potřebuju uklidit věci z kufrů a tašek, trochu pohodlněji se vyspat ve vlastní posteli, opět se trochu přizpůsobit ČR a přepnout na režim českého jazyka, protože když jsem dneska doma otevřela okno, chtěla klapajícího oslovit anglicky, avšak... včas jsem se zarazila a ozvala se česky. :D
Ale ještě vám, než se s vámi dnes rozloučím, ukážu pár fotek pořízených mnou. :D Taková menší ochutnávka toho, co všechno jsem viděla a v nejbližších dnech ukážu vám všem.
Nakonec bych vám chtěla ještě strašně moc poděkovat, že jste se věnovali mému blogu i v době, kdy jsem tu nebyla, a že jste sledovali jednotlivé části The Londons Diaries. Na Twitter a hlavně Instagram jsem vám nic moc přidat nemohla, protože jsem se nemohla napojit na wifi, ale to v následujících dnes také napravím.
Ale opravdu moc a moc a moc vám za vaši podporu děkuju, doufám, že se vám náš program líbí/líbil, a který vám já osobně ještě maličko přiblížím později.

Mějte se dnes krásně a mějte nádherný víkend. :))))

England is infinite!




Bye then,

Snow British Fairy
Get your own free Blogoversary button!