Thinking About... (2)

10. září 2013 v 17:21 | Snow Fairy |  Thinking About...

Blogování, čtení, psaní recenzí... v období školní docházky


Je tak strašně nelibé mluvit v tom smyslu, že už chodíme zase do školy. Přijdete ze školy domů a jediné, na co máte v tu chvíli pomylšení je vaše měkká postel a trocha klidu. Ale potom si uvědomíte, že máte úkol do toho, do toho a nakonec ještě do toho a myšlenka hezkého, klidného odpočinku po vydřeném dni už vám nepřipadá tak lákavá a ještě minimálně dvakrát si rozmyslíte, jestli vyhodíte nožky na stůl teď nebo až potom.

Tohle nejspíš trápí každého z nás. Někoho méně, třeba proto, že má školu rád a když už v ní je, tak se jí snaží věnovat co nejvíce času, aby mu spadlo taky nějaké to ovoce. U někoho ale naopak méně a i když se k tomu pokaždé velmi nerada přiznávám, patřím k těmto případům. K těm, kteří by do školy radši ani nešli a kdyby už ji jednou nezačali, tak by se na ni vyškašlali úplně. Ono to zní strašně defenzivně a negativně, ale nedá se tomu tak úplně ubránit. Nicméně si ale také uvědomuji, že takovým přístupem nic nevyřeším a když nevystuduju, tak mě později pořádně nezaměstnají, protože hloupou holky v práci nikdo nechce. Tak se to pokusím nějak překousnout a jít dál, sednout si k učivu, které mě úplně nejvíc neodrazuje a udělat, co jsem dostala zadané. Platí ale stále přesně tohle... bohužel, školo...


A jakoby sama škola nebyla už dost komplikovaná, přidavají se další askepty, které svým způsobem navzájem koexistují, jsou neslučitelné se školou. Čtení a blogování a další věci. Ono to ve skutečnosti není nereálné, je to naopak providitelné. Ale je to strašně složité. Ukážu vám to na svém vlastním příkladu.
Do školy vyrážím v sedm hodin ráno, přičemž mi cesta trvá necelou třičtvrtě hodinu. Následuje, letos nejvíce, sedm vyučovacích hodin s naprosto stupidně vyřešeným systémem přestávek. Nakonec mám po každém vyučovacím dni necelou hodinu než mi pojede autobus domů. Jakmile dorazíte domů a podíváte se na hodiny, je už půl páté, a to jsem teprve doma. Nejspíš si říkáte, že můžu číst v autobuse, mám na to přece dost času. Ano, to sice mám, ale ráno u knih většinou skoro usínám, usníma vlastně i když si nečtu, neříkám, že úplně, ale klimbám u okna tak nápadně, že si lidé kolem mě musí ťukat na čelo. A když jedu zpět, jsem ráda, že konečně sedím v buse na cestě domů.

Ale popojedem. Hned potom, co se nějakým, i pro mě, záhadným způsobem dopravím domů, on ten kilometr ráno i odpoledne, než dojdu na autobusák, taky něco stojí, na mě čeká autoškola. Což je tak hodinka a půl jízd a navečer nejlíp procvičování elektronických testů. Když se podíváte na hodinky, vlastně už ani nevíte kolik je. A nakonec tedy ještě to čtení. Někdy jsem vážně ze školy tak otrávená, že jenom lehnu a ležím, v tom lepším případě si do ruky knížku vezmu. Ale ještě stále mě čekají úkoly. Někdy je splácám rychle a k mému štěstí nakonec i správně, někdy je ale smolím pět minut před začátkem hodiny. Není moc, čím se chlubit. A vrcholem všeho, celého mrzutého dne, je otázka, jakoby člověku bylo deset: "Máš už hotové domácí úkoly?" nebo "Těšíš se zítra do školy?


Tady už přichází čas na tu správnou otázku. Kdy blogovat, kdy se věnovat vlastním zájmům, které tak nějak ale vůbec nekorespondují se školou? Jak číst, když na to v podstatě nezbývá čas a, řekněme si to upřímně, ani nálada ani chuť?

Tohle jsou věci, nad kterými poslední dobou hodně přemýšlím. Vymýšlím jak si nejlépe a nejoptimálněji sestavit nějaký rozvrh hodin na každý jeden pracovní den.
Ale ať přemýšlím a vymýšlím co chci a jak chci, tak žádná z mých případných teorií a návrhů, jak to vyřešit, se nikdy nesetkává s úspěchem.
Vyřešit to je prakticky nemožné. Ono když se něco řeší a říká teoreticky, nakonec když to chcete vyzkoušet v praxi, tak jde všechna vaše logika a prvotní nadšenost z toho, že jste to konečně vyřešily, úplně do kytek a vy můžete začít od začátku.
Jsem si ale docela jistá, že nějaké ulehčení, usnadnění toho, jak si užít chvilku s knihou nebo se na chvíli posadit ke článku nebo se chvíli věnovat vlastní oblíbené aktivitě, i přesto, že po dvou měsících volna jste zase školou povini, přece jenom existuje....



Ale na druhou stranu jsem i jistá, že nejen víkend je řešením takových podobných situací, kdy nevíte, kam dřív skočit a knihy tak téměř automaticky, a nechtěně, odkládáte na druhou kolej.
Myslím, že kdo si chce tu chvilku najít i v týdnu, tak si ji najde. Každý na to máme své vlastní metody a principy a nakonec to není ani takový hlavolam. Jenom by se jednomu muselo trochu chtít.... :D :D

A jak takové situace řešíte vy? Poraďte ostatním svým vlastním způsobem. :)

Snow Fairy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adda727 adda727 | E-mail | 10. září 2013 v 20:20 | Reagovat

Jako by se rozletěly stránky z mého imaginárního deníčku, kam chci psát především to co mě trápí. Taková ta vrba, která vám udělá dobře když nechcete druhé zatěžovat s tím či oním břemenem, avšak všechno zlé je k něčemu dobré. Není špatné najít si čas, sednou ke stolu nebo do lavice, pro jednou ztlumit výklat učitele natažením ruky svírajíc další imaginární, tentokráte, knoflík z hifi věže Master Volume a zamyslet se nad tím co mi všechno vadí. Omluvit se sešitu fyziky, že z ní opět vytrhávám další dvoulist, jenž využiju pro lepší výpočet z vypočteného vzorce následně dosazením:) Pokud byste se cítili vy nebo sešit pohoršen, vysvětlete si mezi očima a 95% celulózou, že bych tak tlustý sešit stejně nepopsal žádný student. Leda aktivní sedící v první lavice ochotně hltajíc občasné hektolitry biologických výměšků.
Nuže. Máme papír a tužku. Fčíl je důležité vypsat si co všechno mi vadí, štve a z toho všechno si vybrat tři body, které mě nejvíce rozhodí, vadí. S těmito body je pak třeba podniknout nějaká opatření. Příklad: paní Nováková nestrpí když usíná v autobuse a takřka málem nechá gryndy na skle. Svůj problém vyřešila tak, že celou cestu stojí, aby předešla svépodraždění a veřejnému trapasu. Nebaví mě chodit do školy? Nemá škola žádnou zájmovou činnost, která by mě naplňovala? Je tak málo vtipných učitelek? Již teď se dívám kam půjdu jinam až jim to ve škole natřu a s úspěšnou maturiou v kapse řeknu Čau ty školo blbá. Vzalas mi tolik času, který bych stejnak proflákla na sama nevím kde, takže ti nakonec děkuju, že to trápení bylo nekonečné, za to přínosné.
Na výběru školy hodně záleží. Je to běh na delší trať a rozhodně s překážkami. Pokud mám malé nohy nebo su malého vzrůstu, nemusím hned skákat, prostě ju podlezu a jdeme dál. I takhle to jde řešit efektivně:)
Někdy bych se chtěl umět teleportovat. Nejen kvůli ušetření za dopravu, ale také za ten čas. Taky bývám kolikrát po příjezdu ze školy unavený, ale hned se rozjedu když máme doma psa, který vyžaduje neustálou pozornost. Spíš naopak se cítím nabuzený cestou ze školy právě proto, že už dneska dala po desíti hodinách pokoj:)
Hodně dobré je poslouchat osvědčené písničky, které nás nabudí právě třeba cestou ze školy. Nicméně, máme stejný problém. Prostě su někdy z té školy natolik otrávený, že sabotuju veškeré úkoly a práce k diplomce:D neměl bych se smát, ale bez humoru to nejde.
Pokud si člověk nedokáže udělat srandu nebo vtípek sám ze sebe nebo v situaci kdy už nemůže, je příliš pozdě a jedno vím jistě: Pokud nejde o život, jde o HO*NO!

Mějte se pkně, především ty, Sněhová nejmilejší;)

2 Rodaw Rodaw | E-mail | Web | 22. září 2013 v 21:55 | Reagovat

To naprosto znám a mám stejný problém. 7 hodin.. jééé, co bych za to dala. To já mám denně 8,9 nebo 10 a upřímně mě to hodně štve :/ řeším stejný problém. Podle mě je někdy škola až násilně moc dlouhá, zbytečně :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Get your own free Blogoversary button!