Září 2014

Inspiration (92)

28. září 2014 v 17:41 | Snow Fairy |  Inspiration
-Meme od Nikki Finn.
























Unboxing #5

27. září 2014 v 15:52 | Snow Fairy |  Mé Knihy

Ahoj,

o tomto unboxingu jsem vám říkala už v tom minulém, ale tak nějak jsem doufala, že by mohl být dříve.
No, každopádně je teď a já jsem moc ráda, že vám všechny knížky, které jsem nakoupila můžu, konečně ukázat, protože z nich mám opravdu velikánskou radost.
Například moje mamka z toho tak velkou radost neměla. Ona tak všeobecně má ráda knížky, ale to, že se mi doma knížkami plní poličky skoro nepřetržitě, už ji trochu přivádí šílenství. Na jednu stranu to chápu. Ale na druhou stranu... hmmmm.

Taky to tak doma máte, že vám rodiče občas trochu vyhubují, že moc utrácíte za knížky nebo nějaké jiné vaše oblíbené věci? :)




A stejně jako minulý unboxing, bude ten dnešní/včerejší pod režií albatrosu, nebo ještě přesněji CooBoo. CooBoo si pro nás připravilo opravdu velké množství úžasných knížek, což je jenom dobře, jen tak dál. Moje penežka/karta potom pokaždé sice trochu zapláče, ale někdy - vlastně skoro vždycky - to stojí za to. Tento balíček byl také docela velký a jenom, co jsem ho dostala do rukou, už jsem na něj brala nůžky. Nakonec jsem na to nůžky vůbec nepotřebovala. :D


A tam v balíčku, ve všech těch kartonech, které všechny knížky úžasně ochránily před barbarským zacházením některých pošťáků, spokojeně odpočívaly tyto tři nádherné krásky. Oči jsem měla jak dva tenisáky, když jsem je všechny viděla a naprosto jasně věděla, že jsou moje. Sice už jsem je předtím viděla mnohokrát v knihkupectví, ale dokud doopravdy nejdou se mnou domů, tak to není tak úplně ono. Vy, kdo máte všechny nebo nějakou z těchto knížek doma, určitě víte, jaký je to krásný pocit schovávat si je do knihovničky. K nezaplacení! :)


Jen si troufni, druhý díl do série Překroč svůj stín, je vážně knižní macek. Tlusťoučká, ale strašně se na ni už těším. A protože první díl byl opravdu skvělý, tak jsem zvědavá, jak se mi zalíbí tento druhý. Četli jste, líbilo se? :)


Jednou ano, dvakrát ne. Woow, tak tahle kniha nejen, že vypadá skvěle, ona i tak zní. Sice nemám absolutně představu, co všechno by se mohlo v knížce dít, ale zvědvá jsem na to dostatečně, navíc to není ani nijak tlustá knížka, takže se nejspíš rychle dozvím, jestli je z čeho se těšit.


A nakonec je tady Svůdné nebezpečí. Páni, jak já ty obálky knih Wendy Higgins žeru. A Kaidan Rowe, to je panečku neskutečně sexy chlapecká postava. Kdykoli se objeví na scéně, tak jenom koukám a koukám a Anně totálně zavidím. Až konečně dočtu Svůdné zlo, které jsem teď musela na chvíli odložit kvůlli času a dohánění některých recenzáků, tak se na Svůdné nebzepečí hned vrhnu.


A tady už jsem si včera tak trochu hrála, protože jsem měla docela fotící náladu, tak jsem fotila i hřbety. U Jen si troufni můžete vidět, jak tlustá knížka vlastně je. Ale někdy si říkám, u některých knih, že čím tlustší, tím lepší.


A co vy, máte rádši tenké, tlusté nebo středně tlusté knížky?
A jaké knihy/knihu jste si naposledy pořídili? :)

Snow Fairy

Recenze - Můj život u sousedů

26. září 2014 v 19:58 | Snow Fairy |  Recenze

Můj život u sousedů

Autorka: Huntley Fitzpatrick
Žánr: YA, Romance, Moderní, Realistický, Rodina
Díl: 1.
Originální název: My Life Next Door
Počet stran: 360
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: CooBoo
Anotace:
Garrettovi jsou všechno to, co Reedovi nejsou - hlasití, chaotičtí a láskyplní. A Samantha Reedová nemůže odolat a každý večer tuto úžasnou rodinu pozoruje ze svého střešního okna a touží být jednou z nich - vymanit se z područí dominantní matky a nepodřizovat svůj život jejím přáním. Avšak zdá se, že je to pouze krásný sen… až do jednoho letního večera, kdy za ní vyšplhá Jase Garrett. A všechno se změní!
Oba se potýkají s trapnostmi i krásami první lásky, Jaseova rodina Samanthu okamžitě přijme do svého středu, i když ona ho před tou svou drží v tajnosti. Vše je téměř dokonale až do okamžiku, kdy se stane něco, co změní celý její svět. A Samantha se náhle musí rozhodnout a zvolit si, kterou z obou rodin zachrání.

Fantastický debut o rodině, přátelství, první lásce a nemožnosti být věrný jediné osobě, kterou milujete, aniž byste zároveň zradili další.

***

Samanthina rodina je jedna z těch menších rodin sestávajících se z jedné starší sestry a trochu konzervativní mamky, která uznává svůj politický životní styl plný přepychu, komfortu a lesknoucích se podlah. Co ale absolutně neuznává je chaos. A v tomto duchu se snaží vychovávat i Samanthu a její sestru. Jenomže Samntha tento způsob života tak úplně nemůže přenést přes srdce, v soukromí, skrytá očím matky, sní o velké rodině, o chaosu, o životě, který žije naplno a podle svého. Jako rodina odvedle, Garrettovi, které Sam i její sestrře matka zakazuje od té doby, co se do domu vedle přistěhovali. Jejich neustále se rozšiřující rodina ale Sam vždycky fascinovala a snila o tom, jaké by to asi bylo žít jako oni.
Dokud se pod oknem, kde své sny pozorovala jako na dlani, neobjevila jedna část snu, o kterém by si nikdy nemyslela, že by se mohla uskutečnit...


O tom, jak chutná ono pověstné zakázané ovoce i tom, jaké to je porušovat pravidla a přesto mít stále na paměti, že je někdo, komu byste mohli ublížit. Nejen o tom je Můj život u sousedů, příběh ze kterého dýchá upřímná radost ze života mimo holé zdi luxusního domova i úpřímná starost o to, co se stane, až se ukáže, že pravidla se vždycky dají nějak obejít, pokud to za stojí.

Huntley Fitzpatricková vypráví příběh ze života. Ze života lidí, kde zdánlivě nic nechybí a přesto hlavní hrdinka to nejdůležitější stále hledá.
Říká se, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Samantha je krásným příkladem toho, že vyjímka potvrzuje pravidlo. Někdo se totiž pravidel bojí a raději je dodržuje, aby se nestalo něco špatného. Někdo má sice obavy, ale prostě cítí, že když nic neriskne, nic nedostane. A přestě ten druhý případ je Sam.

Můj život u sousedů je vyprávěn poutavě, nenáročně, ale hlavně sugestivně. Tím pádem máte hned pocit, jako byste byli součástí příběhu, jako byste do něj patřili a ne jej jenom četli a stávali se tak pouhým přihlížejícím. Samantha je popsána jako osoba laskavá, trochu blázniva, nápomocná a dokud nepozná, jak doopravdy chutná život a jak je ve skutečnosti barevný, složitý a překvapující, tak i poměrně zdrženlivá. Nicméně, tak jako každý člověk, v sobě má něco, co ji nutí dělat přesně to, co by neměla. Ale řekla bych, že tak to chodí i v životě mimo knihy, což je další aspekt autentický se životy každého z nás.

Protože je většina z postav, ať už hlavních nebo vedlejších, z velké části tvořena teenagery, je to hlavně kniha pro mladé stejného nebo podobného věku. Nicméně si myslím, že ta rodinná složka, která v knize hraje dostatečně stěžejní roli, zaručuje kvalitní čtení pro čtenáře vyšší věkové kategorie. Je svým způsobem vlastně jedno, kolik nám je, žít se učíme každý den. A o tom Můj život u sousedů také je, o tom, jak se naučit žít na vlastní pěst i na vlastní zospovědnost v každém věku a umět se vypořádat s reakcemi svých nejbližších a všeobecnými předsudky.


Kromě toho, že je knížka opravdu hodně psychologicky i sociálně založená, je ale plná úžasného léta a atmosféry, která je skoro hmatatelná a ze které vás hřeje, i když je vám zima. Kniha, která se hodí do každého počasí a do každého ročního období.
Můj život u sousedů je kniha plná kladů, k nimž se, k mé velké radosti, řadí i uvolněný a bezprostřední humor. Když to všechno dáte dohromady, vyjde z toho kniha, která potěší a vlastně ještě více překvapí. I přesto, že má opravdu krásnou obálku, která upoutá pozornost, tak je to knížka poněkud na první pohled nenápadná. Jakmile se ale začtete, uvědomíte si, že je všechno, jenom ne nenápadná. Co je ještě ku prospěchu knihy, je, že i přesto, že má necelých 400 stran, tak není v žádném případě nudná. Naopak, máte chuť číst dál a dál bez větších problémů.
Celkově je Můj život u sousedů moc pěkné, příjmené, poutavé a realistické, nejen, letní čtení plné vzácných zkušeností i nových možností, jak poznat život.

Bylo nebylo (87)

25. září 2014 v 18:26 | Snow Fairy |  Bylo nebylo...
-Meme z dílny Kath.
-Čtvrteční meme, jehož cílem je zveřejnit první větu z knihy, kterou čtete.

Název: Selekce
Autorka: Kiera Cass





První Věta:
- "Když nám ten dopis přišel do schránky, máma byla radostí bez sebe."

Inspiration (91)

22. září 2014 v 19:08 | Snow Fairy |  Inspiration
-Meme od Nikki Finn.




























Unboxing #4

20. září 2014 v 7:54 | Snow Fairy |  Mé Knihy

Ahoj,

tak jsem konečně zase jednou moc neřádila a první brala do ruky mobil místo nože a nůžek. Tím pádem je možné sepsat tento článek s dalším unboxingem. Už jsem vám říkala, že mě unboxingy baví, že? Tak se v nejbližší době, asi někdy během příštího týdne můžete těšit na další, takový docela objemný, hádám, protože jsem objednávala nějaké knihy a celkově to asi bude takový větší balíček než je třeba tady tento v článku. :)

No, to byly trochu nesmyslné okecávačky na začátek, ale teď už samotný unboxing, ať čtete a vidíte taky něco, co dává větší smysl než moje myšlenku po ránu.

Takže, balíček mi včera přinesla mamka z práce jako pokaždé, protože už nějakou dobu pošťák vozí všechny balíčky k mamce, tím líp, protože tak si aspoň nemusím jezdit pokaždé odpoledne po škole na poštu. Já vím, chudák mamka, že to musí tahat doml na kole.

A takhle teda vypadal balíček. Neměla jsem tušení jaká kniha se bude skrývat uvnitř, to pro mě bylo také překvapení, ale to, co jsem potom viděla... z toho jsem nadšená, ostatně vlastně jako vždy, když se jedná o balíček s knihou, však to znáte.


Balíček tedy od Albatrosu. Tady bývá super vzykem, že knížka je zabalená ve velkém množství kartonu. To je podle mě super, protože i když chvíli trvá než se do toho všeho dostanu, tak 1) knížka není poškozená ani poničená, což je dobře, protože Česká pošta umí občas ty knížky cestou pořádně zřídit a 2) díky tomu kartonu máme v zimě čím zažehnout oheň v krbu Aneb hezký příklad toho, jak spojit příjemné s užitečným. :D


A co se teda v balíčku skrývalo za knížku?


Dvěře do prázdnoty, pokračování Archivu od Victorie Schwab, která mi přišla na recenzi od databáze knih, které moc moc děkuji. Velmi se mi líbí celá obálka, je krásně barevná a ta opravdová klíčová dírka je miloučká vychytávka. Vypadá to tak moc hezky a originálně a tajemně. Navíc na to, co se skrývá uvnitř jsem už neskutečně zvědavá.


Líbí se vám Dveře do prázdnoty? A četli jste Archiv? Jestli ano, jak se vám líbil a těšíte se na Dveře do prázdnoty?
A ještě jedna otázka nakonec: Jaká je vaše nejnovější kniha v knihovničce? :)

Mějte se všichni nádherně a užívejte si víkendu, jak jen to jde.

Snow Fairy

Filmová recenze - The Maze Runner/ Labyrint: Útěk

19. září 2014 v 19:24 | Snow Fairy |  Filmové recenze

The Maze Runner/Labyrint: Útěk

Režie: Wess Ball
Žánr: Dystopický, Sci-fi, Fantasy, Postapokalyptický, Thriller
Datum oficiální české přemiéry: 18.9.2014
Délka filmu: 114 minut
Název knižní předlohy: Labyrint: Útěk - The Maze Runner
Autor knižní předlohy: James Dashner
Hraji:
Dylan O'Brien, Kaya Scodelario, Will Poulter, Thomas Sangster, Aml Ameen, Ki-Hong Lee, Blake Cooper, Jacob Latimore, Patricia Clarkson, Chriss Sheffield, Dexter Darden, Joe Adler, Carl Greene, Alexander Flores, Don McManus a další...

O filmu:
Podzemní výtah Thomase vyvezl na louku obklopenou vysokými zdmi. Vůbec na nic si nepamatuje, dokonce si zpočátku nevzpomíná ani na vlastní jméno. Hned po příjezdu jej přivítá skupina dalších mladíků, které již dříve potkal stejný osud. Vytvořili zvláštní komunitu, která se na tom podivném místě snaží přežít a zároveň neúnavně hledá únikovou cestu. Možnost utéct mají každé ráno, kdy se ve zdi otevírá obrovská brána. Ta jim však pouze umožňuje vstoupit do obrovského a neustále se měnícího bludiště, které jejich nový domov obklopuje. Nejlepší a nejodvážnější běžci hledají cestu ven a postupně mapují jednotlivé části labyrintu. Mají na to jen čas vymezený denním světlem, večer se brána uzavírá a kdo se nestihne včas vrátit, mezi stěnami labyrintu nepřežije. Zůstane po něm jen přeškrtnuté jméno vyryté na stěně. Labyrint se totiž v noci mění na děsivé místo plné nejrůznějších nástrah, kvůli nimž se pravděpodobnost přežití v jeho útrobách limitně blíží k nule. Thomase přesto bludiště neustále přitahuje. Možná za to může i fakt, že je jiný než ostatní chlapci. Jemu jedinému se zdají podivné sny o minulosti a o záhadné organizaci skryté pod zkratkou W.C.K.D. Navíc právě jeho jméno vykřikne nový pasažér, kterého přiveze další výtah. K překvapení všech to ale není chlapec, ale dívka (Kaya Scodelario). A právě ona možná drží klíč od brány jejich vězení. (zdroj: csfd.cz)

Trailer #1:



Trailer #2:



Než se otevřela dveře kinosálů...


Musím říct, že v případě Labyrintu odvedli propagátoři filmu velký kus kvalitní práce. Dali o filmu vědět hodně dlouho dopředu a postupně odhalovali víc a víc, ale zároveň tak chytře rafinovaně, že ty nejlepší scény zůstaly skryty pod rouškou tajemství. A to ani nepočítám, že zamýšlená sekvence dvou trailerů zvěřejněných v určitém časovém po sobě jdoucím úseku byl pro fanoušky více než nervy drásajícím zážitkem. Nicméně v konečném závěru to splnilo svůj účel: pořádně to všechny navnadilo!
Každý den spousty fotek, videí z různých filmových konferencí a lákavé projevy herců, že opravdu je na co se těšit. A jakmile se na film podíváte, hned vám bude jasné, že oni všichni měli frasně pravdu!


Drsní Placeři a jejich herečtí představitelé...


Co se mi velice líbí na filmech natočených v posledních pár letech je to, že do těch, od kterých se nejvíce očekává, obsazují tváře, které nejsou až tak úplně známé nebo jsou to dokonce lidé, kteří na svůj velký úspěch teprve čkají. Kromě hlavní postavy Thomase, kterou ztvárnil vyjímečně talentovaný Dylan O'Brien - nejznámější z role Stilese z fantasy seriálu Teen Wolf - byly ostatní postavy pod záštitou herců, o kterých se do teď nikdy až tolik nemluvilo. Ale myslím, že je to jeden z taktických tahů, který filmaři rádi používají, protože pokud divák herce předem až moc důvěrně nezná, nemůže od něj čekat tolik, jako od člověka, kterého vidí v každém druhém filmu. Tím víc potom herec, který není tolik obsazovaný, diváky překvapí a donutí je si říct, proč se o něj filmový průmysl více nepere.


A Labyrint je právě ten film, ve kterém je to pravidlo překvapení krásným způsobem potvrzeno. Všichni herci odvedli neskutečnou práci a na jejich výkonu ve filmu je to i jasně patrné. Ztvárnit a ukázat pravou tvář a vystihnout psychickou povahu Placerů za těch podmínek, ve kterých musejí žít, není jistě nic jednoduchého. Ale všem hercům se to moc povedlo a já na to nemůžu říct půl slova. Navíc myslím, že ti, kteří hráli tak trochu padouchy, jako například Will Poulter, který se bravůrně chopil role Gallyho, musel vynaložit o hodně víc usilí a práce než třeba obyčenější komparsoví herci nebo herci, kteří hráli naopak moc hodné postavy. Každopádně se to na 150% vyplatilo a postavu Gallyho považuju za jednu z nejzdařilejších a nejvěrohodnějších. Musím říct, jako skalní fanynka, že Dylan odvedl taktéž skvělou práci. Filmaři odhalili úplně jinou Dylanovu stránku než kterou známe třeba právě z Teen Wolf, kde hraje tak trochu vtipálka se smyslem pro sarkasmus. Postava Thomase donutila Dylana hrát agresivněji a víc odhodlaně a nebojácně, načež z toho vyšel další úžasný herecký výkon.
Ráda bych také zmínila hodnotu jediné hlavní dívčí postavy v celém filmu, postavu Teresy, kterou si zahrála Kaya Scodelario. V knize mi přišlo, že Teresa hraje mnohem významnější roli v celém příběhu a že naopak ve filmu až tolik nevynikla, nicméně to, že hrála jako jediná dívka mezi nespočtem chlapců, byl její výkon vážně chvályhodný.

Knižní předloha versus film...


Tady nikoho nijak nepřekvapím, když řeknu, že film knižní předlohu nepřekonal a nepřekoná bez ohledu na to, že si myslím, že Labyrint je úžasný film, dokonce jeden z nejlepších jaké jsem letos viděla, ne-li úplně nejlepší. Knihy prostě mají to něco, co filmy nemají a vzhledem k tomu, že pokud nechcete, aby film trval víc jak půl dne, tak máte poněkud omezené možnosti. V knihách máte možnost ocitnout se postavám v hlavě, kdežto film vám tohle neumožní, rozhodně ne v takovém míře, jak to umí kniha.


Důležité je říct, že Labyrint se velmi snažil držet knižní předlohy, ale v mnoha ohledech se to nepovedlo. Ale tady bych zase poukázala na to, že James Dashner vymyslel složitý svět se složitou koncepcí, kterou jiné dílo něž kniha nemá šanci dohonit. Dashnerovy geniální nápady, které v knize uplatňuje se krásně odráží i ve filmové adaptaci, páni mistři grafiky si pohráli mimořádně skvěle s prostředím Labyrintu i Placu a ukázali, že technologie umí opravdu kouzlit. Sice mě maličko mrzí, že ve filmu nebyla řečena jedna věc, která mě v knize neskutečně překvapila ohledně jmen, a která mě zároveň uhranula - kdo četl, tak nejspíš víte,co mám na mysli.


Myslím, že je to všechno, co jsem chtěla říct. Nejdůležitější, co jsem chtěla zmínit bylo právě to, že některé scény se od knihy lišily nebo ve filmu vůbec nebyly, ale i přesto se film opravdu neskutečně povedl. Pro člověka, který nečetl knižní předlohu to musí potom být ještě jednou tak úžasný filmový zážitek a vlastně tady tohle můžu jedině potvrdit. Můj doprovod v kině byla moje kamarádka, která knížku nečetla a říká, že se jí film opravdu strašně moc líbil.
A ani já si nemůžu na nic ztěžovat, mě výsledek, na kterém filmaři a herci pracovali nezklamal, naopak mě překvapil a naprosto dokonale vystihl moje představy z knihy a ještě přidal pár bonusů navíc. Protože například ze vzhledu rmutů mrazí neskutečně v zádech. Stejně jako kniha je film originální, mimořádně zpracovaný, překvapivý a dělá naprosto skvělý dojem a jsem si jistá, že tím, jak je film vytvořen, se zapíše bezpočtu lidem (ne)bezpečně do paměti. A tak to má být.
Doporučuji všem se na Labyrint: Útěk - The Maze Runner - podívat co nejdřív. Stojí za každou minutu strávenou v kině i za všechny peníze investované do lístku!

ARC Reviews - Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender

17. září 2014 v 16:49 | Snow Fairy |  Reviews

Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender

Autorka: Leslye Walton
Žánr: YA, Magický Realismus, Fantasy, Paranormalní, Romance
Díl: -
Originální název: The Strange and Beautiful Sorrows of Ava Lavender
Počet stran: 280
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: CooBoo
Anotace:
Rodina Rouxova má pošetilou lásku ve vínku, což nevěští nic dobrého pro její nejmladší členku, Avu Lavender. Ava - skoro ve všech ohledech normální dívka - se narodila s křídly.
Ve snaze pochopit tuto svou zvláštnost a s rostoucí touhou zapadnout mezi své vrstevníky se šestnáctiletá Ava odváží do světa, naprosto nepřipravená na to, co ji může čekat, a naivní vůči zvráceným pohnutkám ostatních lidí. Lidí, jako je třeba zbožný Nathaniel Sorrows, který si Avu splete s andělem a jehož posedlost dívkou s křídly vygraduje v noci oslav letního slunovratu.
Tu noc se nebe roztrhne, vzduchem se mezi poletujícím peřím řinou provazce vod a osud Avy i její rodiny nabírá na ničivé kadenci.

Magický realismus, lyrická próza, bolest i vášeň a soužení - To všechno v jedné knize!

Mnohokrát děkuji databázi knih za poskytnutí ARC výtisku knihy k recenzi!

Historie rodiny Avy Lavender je až po uši ponořená v nespravedlnosti světa i lidí kolem. Ale také v pošetilosti a dlouhých rukou lásky, která bere životy. Avini předkové byli stíháni předsudky lidí v okolí, byly vystaveni pomluvám, ale také prokletí, které skrývá až nepřirozená krása všech dětí i dospělých. Už je nazývali všelijak, ale jedině pro Avu nemají jednoznačné jednoznačného pojmenování. Narodila se jako posel boží anděl nebo naopak Avina křídla s sebou nesou zkázu všude, kde se objeví? Podivnost a osudy rodiny Rouxových/Lavenderových je všudypřítomná, ale stejně jako někteří nenávidí, stejně tak někteří touží po věcech, které jsou až hříšně zavrženíhodné.
Téměř nekonečné trápení doprovázející všechny členy Aviny rodiny i její předky je jejich bojištěm, na kterém pohravají i skórují zároveň. Jejich odlišnost má své nebeské vrcholy, avšak i své hluboké pády, za nimiž stojí jediné; umění žít...



Kdybych měla napsat jedno jediné slovo, které by vystihovalo tuhle knihu, tak to bude na sto procent slovo zvláštní.
Nicméně zvláštní je velmi široký pojem, proto podivuhodná je také slovo, které se náramně hodí do vínku příběhu Avy Lavender.

Od začátku to není kniha jen tak ledajaká, je absolutně odlišná ode všech ostatních a onen magický realismus na tom má hodně svůj podíl.
Magický realismus je literární směr, ve kterém se prolíná reálná skutečnost s prvky iluzí a něčeho, co je více než nepravděpodobné. Na celý tento směr mají určitý vliv pověry a folklór. Stejně jako v obecných znacích magického realismu, tak i v knize o Avě Lavender se prolínají různé časové úseky, minulost a stejně tak současnost.

Ale kromě toho, že určitou roli hrají časové smyčku, svou vlastní hru hraje i přítomnost duchařské stránky. Ava Lavender je psána opravdu velmi detailně, co se týká smyslových vjemů a tragických osudů několika generací jedné rodiny. Ta tragičnost se jako nitka táhne celým příběhem, až do konce, to je fakt, který je přítomný v každém případě každé kapitoly. Nicméně samotná kniha je tragédií jenom z části. Všechno ostatní jsou jednoduše životní postřehy a zkušenosti, které mají zase charakter poučení, ze kterých je možné si vzít malý příklad. Osobně musím říct, že se mi velmi líbí, jak je kniha psaná retrospektivně od těch nejstarší předků Avy Lavender až po Avu samotnou. O každém je vyprávěn krátký příběh, který ale není moc dlouhý, aby nudil, ale ani tak krátký, aby nezanechal dojem. V průběhu celé knihy se potom opět v retrospektivu vrací čtenář s Avou do minulosti v podobě vzpomínek.


Nicméně je to také kniha, která moc hezkým způsobem ukazuje tu stránku života, když člověk žije v malém městě plné předsudků a lidí, kteří soudí podle většiny a ne podle sebe. Zazvnívá v knize nepodložené opovržení, složitý život mladé okřídlené Avy Lavender i všedního života, kterého se jako odlišná od ostatní Ava trochu děsí. Ale zase naoproti všem těmto vlastnostem je zde položená odvaha hlavní hrdinky, která i přese všechno začně žít a dělá věci, kterých by se jako malá holka bála.

Tahle kniha je opravdu extrémně zvláštní a podivuhodná, ne-li možná i trochu podivná. Zároveň není od věci, když řeknu, že je i trochu morbidní, upřímná a nevyzpytatelná. Musím však také říct, že je lepší v ní moc nehledat logiku. Než by této knize byla logika příběhu úplně cizí, ona tam je, ale posazená velmi hluboko na to, aby byla byť o trochu patrnější. Nicméně, jak už jsem se zmiňovala, je to povedená kniha, sice opravdu zvláštní a nepochopitelná a je u ní velká pravděpodobnost, že se čtenář bude nudit. Ale je velmi obdivuhodné, jak úspěšně autorka staví proti sobě protiklady a zrcadlí minulost i budoucnost do jednoho celku, který nakonec přece jenom dává poměrně smysl. Je to opravdu odlišná kniha, což by na jednu stranu nemuselo tak úplně hrát v její prospěch, ale na druhou stranu by tahle její odlišnost mohla být závadějící a pro čtenáře atraktivní a líbivá.

Inspiration (90)

14. září 2014 v 16:52 | Snow Fairy |  Inspiration
-Meme od Nikki Finn.

Mám na Instagramu v lidech, které sleduji jeden účet, kde přidávají každý den spoustu úžasných citátů a obrázků, které já hodně používám do všech inspirací.
To ale není to hlavní, co jsem chtěla zdůraznit. To, v čem jsem chtěla pokračovat je to, že jeden citát se hodně opakuje a to potom i na další spoustě jiných účtů. Je to konkrétně tento:


Skoro to vyzní jednoduše, stačí být pozitivní. Ale těžší je, jak být pozitivní tam, kde pozitivity moc není?
Tak například. V televizi se vysílají zprávy, ve kterých se všem posluchačům sděluje, co se přihodilo během dne. Bohužel ale drtivá většina zpráv, které tam denně vidíme, je o vraždách, přepadeních, o nalezení mrtvol pohozených někde v lese, o tom, jak lidé týrají zvířata, o tom, jak někdo už nemohl dál a prostě spáchal sebevraždu. Takové zprávy drtí většinu těch pozitivních zpráv, kterých je už tak samo o sobě hodně málo. Tak jak být teda pozitivní?
Všichni jsme jenom lidé a kromě toho, že máme dobré dny, máme také špatné dny. Trápíme se s láskou, s lidma v nejbližší rodině, s přáteli, s prací, se školou, prostě všechno má nějakou svou odvrácenou stranu Měsíce a ne vždycky jsme šťastní a spokojení.
Jako další příklad jsou tady hodiny angličtiny u nás na škole. Samozřejmě v rámci učebních plánů, probíráme popis svého okolí, popis lidí a tak všelijak se snažíme použít slova na lidi a věci kolem sebe. Už kolikátým rokem nám učitel říká, že v cizině se o nás v Česku říká, že jsme bručouni, věčně nespokojení a protivní. A i přesto, že ten učitel je přinejmenším zvláštní, tak s tím nejspíš musím souhlasit. Není to o všech lidech, to ani náhodou. Nebyla jsem v zahraničí mockrát a ne na místech, kde bych chtěla být nejvíc, ale pokaždé, co jsem měla to štěstí nějakou jinou zemi navštívit, tak jsem viděla tváře naporosto jasně: lidí se usmívají, užívají si cestu po obchodech a normálně po ulicích a na první pohled vás donutí se dívat na svět v těch světlejších barvách. Ale já v takovém velkém městě nežiju, žiju v menším městě, kde se většinou každý navzájem zná a když tady někoho pozdravíte, tak se na vás buď ani nepodívá a jenom si něco nesrozumitelně zabručí pro sebe nebo pro jistotu ani nepozdraví, jenom na vás koukají, jakobyste byli teroristi se samopalem v ruce.
Tak jak teda být pozitivní, když všechno okolo skoro napovídá, abychom dělali opak? Abychom se denně soužili svými problémy místo, abychom i v deštivých dnech měli dost slunce. Myslím, že pozitivita se podceňuje. Někdo říká, že si nemůže dovolit být optimistický, protože má prostě problémy tak velké, že jediné, co si může dovolit je doufat.
Ale možná, že kdyby ten stejný člověk aspoň trochu věřil, že trocha pozitivního myšlení by mu mohla pomoci, možná by se na celou svou situaci začal dívat jinak.


Neříkám, že já to tak dělám, že v každém svém problému nebo starosti vidím hned něco málo pozitivního, někdy prostě nemám nálau, a tak jsem nabručená a raději nic neříkám. Většinu svých starostí si každý neseme s sebou každý den, stejně tak jako i já, ale i přesto občas trénuju žít jakoby mě nic netrápilo. Neznamená to, že nemám žádné problémy nebo, že se o nic schválně nestarám, protože to, co je očividné, prostě vidět nechci, to ne. Jenom si říkám, že nechat všechno plynout s časem a smát se, i když je to to nejtěžší a být jednoduše v pohodě, i když mám pocit, že to už snad nikdy nebude možné, je to nejlepší, co můžu udělat. Takzvaně, otočit se ke slunci a nechat všechny stíny padnou za sebe.
Nemusíte pro to dělat v podstatě nic. Jenom se každý musíme naučit, jak z ničeho udělat všechno, jak ze smutku udělat radost a jak na každé špatnosti najít aspoň maličký důvod, proč být v životě šťastnější než jsme byli předtím.
Věřím, že každý máme tu pozitivitu v sobě, že každý máme své Slunce i svou vlastní Slunečnou soustavu, své vlastní štěstí a také svůj vlastní způsob, jak s tím budeme nakládat. Každý máme v sobě to něco, co náš život dělá krásným i v těch nejošklivějších situacích. Každý máme spoustu důvodů, proč žít a proč se nevzdávat. Před několika lety bych vám řekla, že pozitivita je mýtus. Teď vím, že není a nikdy nebyla. Je jenom na nás, jestli štěstí a pozitivitě otevřene dveře.
















On My Wishlist (87)

13. září 2014 v 18:52 | Snow Fairy |  On My Wishlist
-Meme z dílny Book Chick City.
- Cílem je každou SOBOTU zveřejnit knihy,které bychom si chtěli pořídit. Mohou to být novější, starší i knihy, které ještě nevyšly.

Girl Online - Zoe Sugg
Get your own free Blogoversary button!