We Don't Have Time To Be Sorry

13. září 2016 v 20:41 | Snow Fairy |  Thinking About...

We Don't Have Time To Be Sorry



Ahoj,


už je pomalu tak akorát čas, abych si začátek své úplně nové části života zabalila do svojí cestovní tašky Reebok. Je docela velká, prostorná, takže mám poměrně dost možností. Kromě nějakého toho oblečení ve kterém budu chodit do školy a do společnosti je opravdu nutné hodně domácího oblečení, ponožek a jídla. Myslím, že už brzy mi začne éra ovesných kaší na všechny chody, snídani, oběd i večeři. Mám ovesnou kaši ráda, takže si ji vždycky dám ráda, ale bohu díky za menzu. Nebo za nějaký ten ucházející fast food. Taky si myslím, že ucházející a fast food v jedné větě by se neměl moc používat, ale tak víte, jak to myslím.

Kdybych se rozhodla na poslední chvíli nic neměnit, už teď bych měla jiné starosti, pravděpodobně s nějakými referáty a ekonomikou, kterou jsem si ze srdce přála z celého rozvrhu vymazat hned první den, co jsem se dozvěděla, že se ji budu muset učit. Ale protože jsem se na poslední chvíli rozhodla všechno změnit, jsem teď ještě doma a píšu tento článek ze své pohodlné postele a děsím se, jestli pro mě ještě zbude po dodatečném zápise kolej. Ale snad ano, jinak spím na ulici. Ne, to je sranda, to by se stát nemělo.



Donuty na fotce opravdu nevyjadřují, jak drasticky se změní můj vysokoškolský jídelníček, já na
takové věci až tolik nejsem, to si radši dám nějaké ovoce nebo zeleninu. Ale strašně se mi líbí to lentilkové zdobení. Což nemá nic společného s tím, o čem v článku mluvím. Vážně bych se měla držet tématu a nějak se vám vymáčknout.
Nechci vám říkat, že se chod blogu zastaví nebo něco podobného. Budu sice muset makat, ale něco vám řeknu. Těším se na to. Budu dělat to, co mám ráda, angličtinu a literaturu, a doufám, že s trochou práce se to vyplatí, všechny ty finance, které jsem díky tomuto konečnému rozhodnutí tak nějak ztratila.
Tím se dostávám k tomu, proč jsem nazvala tento článek podle jednoho řádku z nejprvnější písně Shawna Mendese, Life of the Party. Rozhodnutí, na kterou školu nakonec půjdu šlo ruku v ruce s tím, že ztratím určitou jistotu, kterou jsem už měla nějakou dobu zařízenou. Říkala jsem si, že to už nechám jak to je, protože to tak asi má přece jenom být. Čekala jsem tak dlouho, že už jsem dál čekat nemohla, jestli se to vyrozumění z odvolání opravdu vydaří nebo ne. Nemohla jsem čekat do posledního dne. A tak jsem se postupně se svou školou, kam jsem chtěla ze všeho nejvíce, začala pomalu loučit. Nakonec jsem se asi i sžila s myšlenkou, že budu úplně mimo linii přátel, které bych mohla jet navštívit tak, že bych nasedla na vlak a hodinu si poseděla. Postupně jsem si uvědomila, že pokud o tom budu uvažovat jako o něčem, co nechci, nebude se mi nikdy líbit ani myšlenka na první hodinu. A tak jsem se s tím tak nějak smířila.
Ale potom mi někdo na poslední chvíli poslal šanci a taky hodně málo času na rozhodování.



Nakonec už jenom doufám, že to všechno za to stálo. Za ty stresy s hledáním bydlení na poslední chvíli, které jsem potom pustila. Stresy, že nebudu vědět vůbec nic a že nebudu schopná se začít zase normálně učit a pracovat na tom být stále lepší. Nevím, jak dopadnu a jestli třeba neskončím předčasně. Ale zase si říkám, že té příležitosti jsem opravdu chtěla využít. Nechtěla bych si někdy v budoucnu vyčítat, že jsem nechala plavat, co jsem mohla využít jako svou druhou šanci začít něco, co mě bude bavit. Člověk bude mít vždycky pochybnosti, jestli dělá dobře. Nikdo se nechce rozhodnout špatně, ale nikdy předem neví, které rozhodnutí je to správné. Nakonec je to jenom čas, kdo nám ukáže, jestli jsme udělali dobře nebo jestli jsme šlápli fakt hodně vedle. Název tohoto článku je takový, jaký je proto, že i přesto, že někdy děláme rozhodnutí, která něco stojí, nemůžeme se za ně omlouvat do nekonečna, když cítíme, že jsou správná. Jde o to to zkusit. Odvážit se zkusit, zariskovat a vsadit všechno na jednu kartu. Jednou máme všechen čas světa, a myslím, že je důležité s ním naložit, tak, jak cítíme, že je to správné.

Doufám, že jsem vás neunudila, protože navzdory tomu, že jsem si řekla, že to nebudu moc protahovat, jsem se poněkud rozepsala. Chtěla jsem vám říct, že i přesto, že konečně po roce jazykové akademie a takového trochu "lážo plážo" studia se chystám opět pořádně zapojit mozkové závity a trochu je potrápit učením. Blog bude samozřejmě pokračovat, recenze psát budu a články taky, fotky budu fotit taky, protože jsou věci, kterých se jen tak vzdát nehodlám. Jsou to koníčky a i přesto, že škola je důležitá, záliby a věci, které ráda dělám, jsou toho velkou součástí.

Takže pokud to máte teď trochu jako já a chystáte se sbalit si svých pár švestek a přestěhovat se na kolej nebo na privát, přeji vám strašně moc štěstí a budu vám moc držet palce. A nezapomeňte, pokud je to, co se chystáte dělat těžké, v konečném závěru je to správné.


Snow Fairy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Infinity Infinity | Web | 14. září 2016 v 0:14 | Reagovat

Já ti neskutečně fandím! Tvůj blog už sleduju takovou dobu a jsi opravdu citlivá duše, ale velká bojovnice a ty všechno zvládneš! :-)

2 Snow Fairy Snow Fairy | E-mail | Web | 15. září 2016 v 17:05 | Reagovat

[1]: Děkuju strašně moc za tak nádherná slova !!!! <3 Ani nevíš, jak moc jsou pro mě důležitá, takže ještě jednou moc děkuji !!! :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Get your own free Blogoversary button!