In the meantime...

7. června 2017 v 0:03 | Snow Fairy |  Thinking About...

In the meantime...


Je normální, že se člověk občas nevyhne situaci, kdy se sám sebe ptá na otázku hodnou zamyšlení? Jsem to ještě já? Nebo už jsem někdo jiný?
Pravdou je, že i přesto, že jsme to stále my, opravdu jsme, je něco, co se na nás mění. Každý den je na nás něco jiného a ať už chceme nebo ne, musíme se s tím naučit pracovat. Některé dny jsou lepší než jiné, proč kvůli tomu ale ztrácet sám sebe? I přesto, že jsou dny, kdy se cítíme opravdu jako hromádka něčeho, co nejspíš nikomu nevoní, neznamená, že je to situace, ve které jsme se zasekli navždy. Není nic špatného na tom mít špatný den a přiznat si to. Ze všech těch miliard lidí, co s námi obývají tuhle planetu se podobně cítí občas velká většina. A to bez ohledu na rasu, vyznání, sexuální orientaci, bez ohledu na to, jak kdo vypadá, jaké má vzdělání, práci nebo jaké čte knihy, pokud vůbec nějaké. Podobné myšlenky mě napadají poměrně čas, snad možná proto, abych nějak omluvila své vlastní špatné dny. Nicméně s každým dalším ostříhaným pramenem vlasů, jsem musela za pravdu dát nejen kadeřnici, která mi úspěšně vymluvila postupný sestřih vlasů, ale i jednomu z největších klišé, které se ale vždy nějakým způsobem ukáže pravdivé. Čas vždy zahojí všechny rány. Od té doby, co už rány nejsou jenom ty, které můžeme vidět, ale i ty, které většinu času zůstávají skryté, říkám si, že i vady, které s sebou nosím každý den jako masku, se na mém obličeji absolutně bez líčidel musí ukazovat jako známka toho, že jsem pouze a jenom člověk.
Jsem tak nedokonalá, až mi to samotné dělá starosti. Potom si ale říkám, co bych s případnou dokonalostí dělala? Při čtení další fantastické knihy jakéhokoli žánru se nikdo z postav nestará o to, jak moc blbě vypadá pupínek, co se mi přes noc vytvořil na čele. A když to nezajímá ani pro mě tak významné lidi, moji nejmilejší kamarádku nebo mamku, zajímá to vůbec někoho jiného? Od té doby, co jsme vlastně všichni individuální osobnosti, je náš způsob myšlení stejně tak individuální jako naše chování. I ve světě spřízněných duší žádné dvě osoby nemyslí stejně. Což je na jednu stranu velká úleva. Zatímco já si vyberu kávu obsahově složenou s dvojitého espressa a mléka, někdo jiný si vybere klasické espresso. Bez mléka. Staví to mezi nás jakýkoli druh zdi či hranice? Nepřeženu to, když řeknu, že odpověď už dávno znáte.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Get your own free Blogoversary button!